Strom ztracených vzpomínek

toužili žít normální život, studovat, milovat, vychovávat děti, prožívat běžné denní radosti i starosti. Bojovali za změnu, věřili v nový lepší život, ale osud je nemilosrdně a krutě srazil na kolena. Ale právě rodina a láska jim pomohla znovu vstát, hledat nové cesty a nové naděje mnohdy daleko od svých nejbližších. Pouto s rodnou zemí a těmi nejbližšími se nepodařilo přerušit ani vězením, ani odloučením, ani smrtí.
Írán, tak vzdálený, je najednou velmi blízko. Plný utrpení, ale i živé krásy, kterou nejde uvěznit.