Dumy samotářského chodce

do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.