Román vznikl nejen z autorovy upřímné touhy zpodobnit svéráznou lidovou postavu dlouholetého přítele Georgiose, s nímž si r. 1919 najal pilu ve vesnici Pastrov v kraji Mani na Peloponésu, ale i z příčin daleko hlubších, jež souvisejí s podstatou Kazantzakisovy tvorby.
Zorbas – prostý venkovan, žijící v souladu s přírodou a s jejímipřirozenými zákony, člověk, který dovede vychutnat všechny krásy života a smířit se s jeho ranami, člověk s bezprostředním vztahem k lidem – to je tak trochu Kazantzakisův ideál, meta jeho filosofického i tvůrčího úsilí. A tak k nám Zorbasův příběh mluví dvojí řečí – zaujme nás nejen poutavostí a neuvěřitelnou pestrostí osudu svého hrdiny, ale také otázkami po smyslu života, tajemství smrti, podivuhodné složitosti lidských vztahů. Otázkami, které autor klade sám sobě a na něž nalézá odpověď v činech a názorech Zorbasových.