Josef Kainar navazuje na halasovskou linii naší meziválečné poezie. Za okupace ho společné pojetí života sblížilo s několika dalšími básníky, s Jiřím Kolářem, Ivanem Blatným a Jiřinou Haukovou, i s několika mladými výtvarníky, tak vznikla skupina 42, k níž měl svou tehdejší tvorbou blízko i Oldřich Mikulášek. Ošklivost protektorátního světa jen podtrhla tendenci mladé básnické generace po střízlivosti pohledu na životní realitu, jejich úsilí vidět skutečnost nepřikrášleně, bez tradičních poetických sebeklamů, vidět syrovou skutečnost světa, v němž musí žít moderní člověk.
Taková je i poezie Kainarova. Sbírka Nové mythy je vyvrcholením prvního období Kainarovy tvorby, podle některých kritiků je to také Kainarova vrcholná sbírka vůbec.
Kainarova poezie odkrývá nechutnou a absurdní tvář skutečnosti. I člověk je tu viděn ve své ubohosti a odlidštěnosti.