My z Leedsu

Doslov ■ Plebejcova cesta k básni ■ Jedni básnici umírají mladí, verše druhých jsou šaldovské „ovoce, jež dlouho nezraje": k těm patří i Tony Harrison, který mezi básníky současné Anglie vyrostl v osobnost prvního řádu. V mnohém dovršuje a překonává Philipa Larkina, Thoma Gunna, Geoffreyho Hilla, Charlese Tomlinsona neboTeda Hughese. Rovnocenného partnera a do jisté míry i protipól má v severoirském básníkovi Seamusu Heaneym. Jeho verše zalily lávou života akademicky manýristickou veteš většiny současníků. Narodil se roku 1937 v Leedsu. Čtyři roky působil v Nigé¬rii, rok jako lektor angličtiny na filozofické fakultě Univer¬zity Karlovy v Praze. Navštívil Kubu a Brazílii. V akade¬mickém roce 1967— 1968 dostal tvůrčí stipendium spojené s přednášením poezie na univerzitách v Newcastlu a Durhamu. Spolupracuje (jako autor a překladatel) s londýn¬ským Národním divadlem a Metropolitní operou v New Yorku. Básně publikuje od roku 1964 a zatím vydal sedm svazků: Výtvory z hlíny (Earthworks, 1964), Newcastle je Peru (Newcastle is Peru, 1969), My z Leedsu (The Loiners, 1970), Škola výmluvnosti a jiné básně (From 'The School oj Eloquence'and other poems, 1978), Kontinuita (Continuous, 1981) a Kumquat pro Johna Keatse (A Kumquat for John Kcats, 1981). Nakladatelství Penguin Books vydalo jeho Vybrané básně (Selected Poems, 1984). Vedle vlastní tvorby také překládá. Knižně vyšel řecký básník Palladas a Martialovy Epigramy v newyorském slangu. Významnými událostmi byly inscenace jeho překla¬dů dramat, uváděné Národním divadlem v Londýně: Molièrův Misanthrop (1973), adaptace Racinovy Faidry (1975), středověkých pašijoiých her (1978) a naposledy Aischylova Oresteia, která byla provedena také v antickém di¬vadle v Epidauru. Harrison za její překlad dostal evropskou cenu za překládání poezie (1983). Vztah k české kultuře vyjádřil překladem libreta Prodané nevěsty (provedla Metropolitní opera v New Yorku 1978). Harrisonův hlas je v současné britské poezii neobyčejně výrazný a nezaměnitelný. James Simmons v recenzi jeho pr¬votiny dokonce tvrdí, že této sbírce se nemůže rovnat nic, co bylo v Anglii vydáno od dob Audenových. Pracovní potencí je opakem Philipa Larkina, vydávajícího za deset let jedi¬nou tenkou sbírku. A přesto byla jeho cesta za vlastním jazykem a hlasem dlouhá a komplikovaná. Lyrický „hrdina", mluvčí atmosfé¬ry jeho básní, je onen „Loiner", obyvatel Leedsu, kluk z uli¬ce na periférii (ale i člověk vyjadřující se svými „loins" — genitáliemi) a Harrisonova „škola výmluvnosti", úporné hledání vlastního výrazu, je zároveň zosobněné prosazování průmyslového severu, jehož světem a jazykem kulturní spo¬lečnost v Anglii tradičně pohrdala. Tony (na Anthonyho neslyší), chlapec z Leedsu, který vy¬studoval zásluhou učitelů obstarávajících potřebná stipen¬dia, to zažil na vlastní kůži: když poprvé promluvil v soukromé škole, kam se dostal výhradně díky svému nadání, spolužáci se mu hurónsky vysmáli — prý proto, že mu nero¬zuměli. Reagoval typicky plebejskou zarputilostí; rozhodl se, že jim ukáže. A ukázal: vystudoval klasickou filologii! Tím se ovšem sám přivedl do dvojnásob paradoxní situa¬ce: akademickým vzděláním, které doslova hltal, se zároveň zahrabal do spousty papírových vědomostí a slov; na druhé straně se někdy až křečovitou otevřeností odcizil vyhraněné¬mu lidovému prostředí, z kterého pochází a jehož mluvčím se cítí. Chtěl, aby jeho verše četla maminka, ale ta se děsila jejich „sprostoty". Že se stal básníkem, považuje dodnes za zázrak. Motto ke sbírce Kontinuita lapidárně říká: Že ty jsi básník, je mi záhadou! Kdes vzal talent, mi nejde do hlavy. Já na to: Co strýc Harry a strýc Joe? — Jeden byl němý, druhý koktavý. Hledání vnitřního světa a výrazu — úporné, místy těžko¬pádné, beze stop lehkomyslného gaminství — Harrisona zpočátku vedlo daleko od rodného kraje: ani ne tak tematic¬ky jako jazykově. Zážitky z dětství, ale i dojmy z africké a ji¬hoamerické cesty, studia dějin nebo z rozsáhlé četby se často ztrácejí v papírovém intelektuálství, které sice experimentuje, obnažuje v jazyce krátká spojení tam, kde při bezmyšlen¬kovitých rozmluvách všedního dne registrujeme pouhou frá¬zi, ale naproti tomu se tu mezi slovy vytrácí často až příliš stylizovaný smysl. Harrison člověk i Harrison básník zmá¬hal nové, neznámé světy a ve svém vlastním prostředí se dlouho neuměl zabydlit, hlas mu bloudil v kulisách slov. K ovoci vlastních kořenů Harrison dosáhl teprve v obou posledních knížkách pod vlivem silných životních zážitků: rodiče — otec, pekařský dělník, matka, původem z farmy v Lake Districtu — zemřeli a jejich svět, totožný se světem Tonyho válečného dětství a poválečného dospívání, nezadr¬žitelně zaniká. Pamětníci vymírají, ve známých ulicích byd¬lí přistěhovalci z Asie, Afriky nebo karibských ostrovů. Bás¬ník překročil čtyřicítku, ví, že je „pozdě na to, aby zemřel mlád", ale přesto je povolán vyslovit bolesti a lásky světa, v němž se moc nemluvilo, a když, tak na půl huby a hezky ostře. Harrison se definitivně smířil s tím, že nemůže nebýt básníkem, ačkoli jiní (třeba vlastní dcera, které nákla¬ďák rozdrtil nohu, a ona přesto slušně běhá) umějí mno¬hem víc. Anglická poezie má jiné společenské postavení než česká: tradičné bývá záležitostí Univerzitních vzdělanců a považuje se za součást establishmentu. Na tento status quo Harrison útočí z vysloveně třídní po¬zice: identifikuje se nejen se svou rodinou a předky, ale i se všemi nadanými lidmi zašlých časů, které nedostatek vzdělání připravil o hlas (Proč ze mě není Milton). Útok na „zpachtovaný nájem poezie" zároveň přináší možnost nové obrody anglického básnictví. Po období for¬málních experimentů, diktovaných vzpourou proti veškeré tradici, začal Harrison svou drsnou dikci krotit do rýmova¬ného verše, plného ozvláštňujících rytmických nepravidelnos¬tí a umělecky objevných prohřešků proti klasicistické poetice a spisovnému slovníku. Kuriózní do značné míry je, že vyja¬dřovacím prostředkem jeho „školy výmluvnosti" se stal meredithovský „sonet", šestnáctiveršová struktura bez přesných formálních pravidel, kterou poprvé použil viktoriánský bás¬ník George Meredith ve sbírce Moderní láska (Modem Love). Škola výmluvnosti je cyklem těchto elegických sonetů o světě mrtvých rodičů a kořenech rodu. Toto dosud neukon¬čené dílo ve stavu zrodu prostupuje několika sbírkami jako vnitřní filmový žurnál, v němž se jednotlivé básně shlukují do krystalických minicyklů a navzájem se doplňují a osvět¬lují podle zákonů vzpomínkové a snové asociační logiky. Novými hodnotami jsou — uvážíme-li možnosti angličti¬ny — některé Harrisonovy rýmy. V jejich objevování pro „vysokou" poezii navazuje na Wordswortha a hledá podob¬ným směrem jako Seamus Heaney, využívající možnosti rustikálního dialektu ze Severního Irska. Po destruktivním hledání, charakteristickém pro každé vnitřně opravdové mládí, dospěl Harrison v Kumquatu pro Johna Keatse k první syntéze svého básnického světa. Plod kumquatu, čínského citrusu velikosti třešně, který má zlatou hořkou kůru a sladkou dužinu (anebo naopak: Har¬rison působivě předstírá zapomnětlivost), je symbolem jeho životní zkušenosti. Symbolem zkušeností čtyřicátníka, který dokázal na starý kmen anglické poezie narouboval své zážit¬ky z dětství a dospívání, dojmy z cest, hrůzu z některých pro¬blémů dnešního světa. Harrison jím básnicky vystihl zkušenost muže, který bezmocně stál nad lůžkem nevyléčitelně poraněné dcery; muže, který se dokázal bez sentimentality ohlédnout za mládím a druhým okem už zahlédl vlastní smrt. Svému záměru dokázal přizpůsobit i „hrdinské dvojverší", nejklasičtější verš anglické epiky, jímž bývají překládáni i antičtí klasikové. Poučení z Popea si ovšem zironizoval; adaptoval je tak, že jsme při četbě fascinováni promyšleně novou, disharmonickou harmonií slov, připomínající nezvyklou a pro mnohé problematickou krásu moderní hudby. Ožívají zde — stejně jako v celé Harrisonově tvorbě — staré alžbětinské slovní „hříčky": konkrétní pojmy znovu hledají svůj potenciální nebo zastřený smysl, Harrison k nám obrací hmatatelná, „makavá" slova novými fasetami a otvírá průhledy do krajiny symbolické potenciality tohoto (pro něho jediného!) světa. (Typicky harrisonovským dvojsmyslem je i pojem „škola výmluvnosti": v 18. století se jím kryly první dělnické spolky.) Kumquatem pro Johna Keatse Harrison zahájil „americ¬ké" tvůrčí období, k němuž zatím patří hrstka závažných delších básní: Cypřiš a cedr a Páni života. Na Floridě, kde si postavil dřevěný dům, je „fascinován protikladem odvěké divočiny s aligátory a hady a raket vypouštěných do vesmí¬ru". Jako mnoho průbojných lidí původem z provincie má v sobě silnou kosmopolitní žílu a neomylný smysl pro vysti¬žení atmosféry, koloritu a pachu prostředí. Mimořádně pů¬sobivá je věcně až dokumentární, fotografická, prozaická autentičnost, s níž evokuje — zároveň ovšem symbolicky — svá prostředí: Leeds dětství, ulice, domy, staré pamětníky i přistěhovalce se všemi ingrediencemi jejich životního stylu. Báseň Těsně vedle archivářsky katalogizuje snůšku váleč¬ných reálií, z nichž vystupuje atmosféra náletů. Text vrcholí v metafoře smutku, uzavíraného do veršů jako nevybuchlá zápalná puma do „Redhill containeru", plechového pouzdra, které s motykou na dlouhé násadě patřilo k základnímu vybavení krytů v rodinných domcích. A po Floridě jeho nejnovějíich básní se můžeme pohybovat jako podle turistického průvodce (máme k dispozici čísla dálnic, místní a vlastní jména, faunu i flóru, letopočty, rozměry pozemků i trámů, značku piva i whisky, případně typ brokovnice) a kromě toho si můžeme připadat jako bodří sousedé — chalupáři, přijatí mezi starousedlíky a klábosící místní odrůdou ame¬rické angličtiny, jejímiž výrazy se Harrisonovy verše čím dál tím víc hemží. To vše na pozadí reminiscencí na hada z bás¬ně D. H. Lawrence. Harrison má šťastnou ruku všude, kde se nešetrně pouští do zkamenělin tradice (totéž platí o jeho překladech klasi¬ků), je ryze dnešní, obrazoborecký, ale přesto se nevzdává svého básnického rodokmenu . Zaslechneme v něm — živou! — antiku, staroanglický verš, balady z anglo-skotského Po¬mezí a především „metafyzické" básníky v čele s Donnem. Má sice o platností poezie ve své zemi těchto dnů hluboké pochybnosti, Ticho i báseň má své rezervy. Tvorů, jež sečetli, je míň a míň. Jazyk, jenž vymírá, líp uchrání mluvnici celé naší nicoty ..., ale přesto (a snad právě proto!) jsou jeho básně přesné výpo¬vědi o vnitřním světě kulturního člověka uprostřed dnešní západní civilizace. Ale nejen to. Harrisona přitahují všichni neprivilegovaní a pronásledovaní v dějinách: římští otroci, španělští heretikové, nizozemští gézové, domorodci v kolo¬niích, luddité, tkalci rozbíjející stavy na počátku průmyslové revoluce, i nezaměstnaní výrostci z dnešní Anglie. Mluvčím jejich němého nebo koktavého nitra chce být, v tom je jeho nejiyšší básnická ctižádost. Našel v sobě nefalšovaný hlas pro lidovost, který trhá na kusy papírovost snobů i arogantní ubrečenost pokrytců, a přitom uchoval a obohatil kulturní tradici celého národa. Takový čin je v poezii všech dob velký zázrak. Jedna ze zatím posledních básní Tváří v tvář severu signalizuje hluboký zlom v Harrisonově vnitřním světě. Za¬slechneme zde samozřejemě ozvuky Shelleyovy Ódy na západní vítr, ale především se nám vybaví fenomén „severu", který jako by prostupoval celou moderní anglosaskou poezii hodnou toho jména: vzpomeneme si na Island u W. H. Audena nebo u Louise MacNeice i na historický sever krále Offy u Geoffreyho Hillu, tušený v mlhách podnebí a času, mihnou se Hebridy u Charlese Tomlinsona, zasteskne se po popelových barvách průmyslového severu u mladšího Harri¬sona . . . Zmoudření? Vysvlečený člověk, vydávající se, se¬vřen kalným obzorem zahlédnuté smrti, na pospas živlům? Loučení se severem, ne nepodobné vnitřní i vnější emigraci Seamuse Heaneyho z dnešního Severního Irska? Otázky, které zodpoví budoucí tvorba. Disraeli v minulém století napsal, že anglický národ tvoří vlastně národy dva: bohatí a chudí. Harrison je básnickým hlasem právě onoho druhého ang¬lického národa, mluvícího svým specifickým jazykem. Ne¬obejde se to bez paradoxů: v Harrisonových verších se mezi světové jazyky poezie dostal yorkshireský dialekt. Ale není to jazyk přímočarý a snadno srozumitelný. Zauzlovanost ver¬šů, které básník předkládal především svým rodičům s nepa¬trným vzděláním, je dána tím, že jako „dnešní metafyzik odmítající náboženství" používá při rozvíjení básnické myš¬lenky logiku barokních básníků 17. století. Harrisonova poezie je nepřetržitý vnitřní dialog básníka se životem, prostředím, dějinami a kulturou: s předky, se sousedy z dětství i na dnešní Floridě, s dcerou i se smrtí, s černochy v Africe i v rodné ulici v Leedsti, s upalovanými heretiky i dělnickým „spiklencem" Tiddem, s čínským kumquatem, aligátory ohroženými vyhynutím i s „cockneyem" Johnem Keatsem. Encyklopedicky precizní sečtělost u něho nevede k pedanterii, ale k živému rozhovoru s klasiky; spousta citátů a na¬rážek na „notoricky známé" výroky, situace nebo postavy je zároveň básnickou polemikou s nimi, roubem otevře¬ným i vrůstajícím do mízy tradice, její biologickou mutací. S obecně pociťovanou potřebou přejít v lyrice od subjektivních reflexí k bezprostřední autentičnosti souvisí přesou¬vání vlastního básnického „já" na objektivní mluvčí. Proto Harrison nechává ve své „škole výmluvnosti" čím dál častěji promlouvat mrtvé rodiče a ve floridských básních své „křupanské" sousedy. Vzpomínka na jejich autentické, byť sebebanálnější výroky se citováním ve verších stává formulí bás¬nické výpovědi. Harrisonovi se podařilo dokázat, po čem touží většina básníků: umělecky pravdivě obnažil vlastní kořeny, a otevřel tím poezii nový kout světa. Svět okrajové subkultury z nekulturní provincie promluvil Harrisonovým hlasem tak, že jeho verše zaraženě a s úžasem hltají čtenáři všech kontinentů a tradic. Neboť Harrison je v konečné instanci básníkem nefalšované světovosti. Zdeněk Hron