Město v slzách - Samá láska - Svatební cesta - Slavík zpívá špatně - Poštovní holub

Při knize Na vlnách TSF mohlo se zdát, že i Seifert je vášnivý polykač ohňostrojů, jež zničehonic zaslepují oči a zanechávají po sobě umělecké opojení, v němž mění se fontány jevů v nové a nové fontány básnických slov, jež nedojímají sice tolik naše srdce, ale tím více okouzlují naše smysly, — ale Seifert není v jádře umělec tvořící z životní pěny. Je mnohem víc básník, člověk bloudící, zvolna se ujasňující citlivosti, u něhož krása není projevem svébytným, ale zvolna krystalizujícím na hranách životní zkušenosti. Nepíše autonomní svobodnou poezii, věci nejsou pro něho mravně lhostejnými tvary, báseň není u něho hrou volných představ, naopak. Tento lyrik, jenž přešel od proletářské poezie k čiré hře fantazie ve své třetí knížce, se v posledních letech vrací k poezii kořenící v reálném životě, k meditaci, zahrnující dlouhé pochody jeho vnitřního života, k váhavé osobnostní zpovědi lidského já a jeho poměru ke světu. Tím, že dává lidský obsah formálnímu výboji své poetické periody, vyrostl Seifert v básníka, jenž se našel.