Lyrika (I-II. díl) – Alexandr Sergejevič Puškin

Za nejdůvěrnějšim poznáním Puškina, velikého zjevu klasické poesie ruské, nepůjdeme k slavnému „Eugenu Oněginovi", ani k „Borisi Godunovovi" nebo k jeho „Kapitánské dcerce", ale tam, kde se po celý život ukládalo a nový básnický výraz si hledalo nové, jeho viděni skutečnosti, a zvláště ruské skutečnosti – k lyrické tvorbě. V prvních básních čtrnáctiletého Iyceisty nepostřehneme jen mladistvou mutaci jeho poetiky, v základě ještě klasicistické, jen úsilí o svůj jazyk, svůj nápěv, o svůj básnický „rukopis", ale také už pozvolné objevování nového slova v ruské poesii vůbec. Proto, jako každý veliký harmonisátor historického vývoje národní poesie, Puškin se na této cestě bez obav z epigonství vystavuje všem užitečným vlivům svých předchůdců. Na jedné straně rétorický styl Děržavinových ód, ovlivňující výraz Puškinových pathetických apostrof a básní proklamačnich, s romantismem Žukovského, který předznamenal jeho elegickou poesii i zčásti Puškinovo pojetí básníkova poslání a vztahu ke společnosti, na druhé straně vliv Baťuškova a jeho anakreontské lyriky, která se u Puškina záhy prokrvovala realistickými názvuky a prohřívala domácí půdou. Nový výbor z Puškinovy lyriky zachycuje v dosud největštm rozsahu jeho tvůrčí vývoj od tohoto prvního údobí až k zralému realistickému výrazu a ještě živěji nám zpřítomní dílo největšího ruského básníka.