V devíti svérázných povídkách představuje autorka prosté hrdiny, jejichž duševní i tělesné strázně zrcadlí chorobu doby: nechápavý svět považuje jejich zvýšenou citlivost za nenormálnost. V lepším případě si z nich dělá legraci, odtahuje se od nich, mnohem častěji je ovšem izoluje do samoty, do vězení, do blázince. Ne náhodouse nám vedle Dostojevského vybaví i Kesey a jeho literární hrdinové. Autorčina soucitná vnímavost pro utrpení člověka ústí ve výraz pochyb o správnosti našich rozhodnutí zasahovat do cizích životů ve jménu takzvaného pokroku.