Posloucháte nyní gramofonové desky? 🎯

To jaký problém jsem měl ze začátku s poslechem hudby najdete ve videu🤔 I to co pro mě poslech hudby znamená🍀 Doufám, že video pro vás bude malou inspirací 👁️ Je to taková malá intimní zpověď🤫 Někdy se i obyčejné věci jako poslech zdají jednoduché, ale nemusí tomu tak být 😉

Symfonietta

Bezprostřední podnět ke vzniku sinfonietty byl vlastně náhodný na návštěvě v Písku slyšel Janáček slavnostní fanfáry vytrubovat vojáky v historických krojích. vzpomínaje na tento povznášející dojem, začal na jaře Roku 1926 kompozici orchestrální skladby rámované právě slavnostní trompetovou znělkou. Dílo vzniklo v radostné náladě příprav na VII. všesokolský slet, na němž také 26 června zaznělo poprvé pod taktovkou Talichovou.  4 července otiskl Janáček fanfáry z Maestosa první věty v Lidových novinách a Symfoniettě dal název Sletová. Později jí věnoval čs. Branné moci, a proto bývá také někdy nazývaná vojenská.V Symfoniettě chtěl Janáček vyjádřit, jak sám napsal, ,,svobodného čestného člověka, jeho duševní krásu a radostnost i jeho sílu a odvahu jít bojem k vítězství”. Je to tedy dílo s hlubokým myšlenkovým posláním, Hudba Vladimír perspektivách nového života milované Vlasti radostné přitakání životu jeho chvála a oslava. ,, A tu jednou dřel jsem město zázračné přeměně,”  píše skladatel. ,, Nad městem ty kozlena zář svobody znovuzrození. a přes vítězných trubek, noční stíny a dech zelené hory – a vidění rozmachu a velikostí rodil se v symfonie tě z tohoto poznání – z mého města Brna!”

Symfonietta je ve všem dílem zralého umělce, který dovede osobitě říci, co má na mysli. Je pětIvětá, ale myšlenkové pevně spjata, jakoby z jednoho kvádru vytesána. je Janáčkovsky stručná ve formě i melodice. Jiskrné motivky odskakují od pera dvaasedmdesáti letého mistra s mladičkou křehkostí. Ani na okamžik nepochybujeme o tom, v jaké půdě je tato hudba zakořeněná. ” zdá se mi, “píše Janáček,” že se mi nejlépe podařilo co nejtěsněji se přimknout k myslí prostého člověka v Symfoniettě. Mé poslední tvůrčí období – to je takový nový výtrysk duše, která s ostatním světem zúčtovala a chce být co nejblíže prostému českému člověku. “Ano Janáček se nemýlil; Symfonietta se stala nádherným poselstvím nastupujících lidových mas jako domoviny, výtryskem jejich naději, signálem jejich vítězství!

Majestátní prvá  věta s převládajícím lesklým zvukem trubek a údery bubnu je obrazem národní slavnosti, představou davu dávající se na pochod. Žertovné Andante druhé části vyrůstá z melodiky moravských lidových písní. Je to vír tance se znovu se vracejícím ohlasem slavnostních fanfár. Překrásné Moderato třetí části zní lyrickou hudbou s výrazem plachého smutku. Bolestná vzpomínka na skladatelovo trpké mládí v jímavé melodii smyčců a dřev promítá se ve střední části skladby v bouřlivý akord současnosti, bušící tvrdým rytmem práce a zápasů. Spadné Allegretto čtvrté části tvoří 12 miniaturních  tanečníků. Životní vzrušení i zamyšlení kreslí tomuto obrazu rapsodické pozadí. Finále Symfonietty je jakýmsi myšlenkovým shrnutím celého díla; zní tu na počátku ve flétnách melancholie vzpomínky, pak se rozvíjí složitý proud nervózně rozjítřených postřehů moderního člověka, jeden lidský osud se řadí k druhému, ozve se lidové téma – sjednocující hlas domova – a hudba stále mohutní, hlas se spájí s hlasem , proud s proudem, až se mocnou gradací, přelije opět v lesk a a patos úvodních fanfár.                                                                                                                      

Taras Bulba

Orchestrální rapsódie se slovaskou ideou TARAS BULBA napsal Leoš Janáček za prvé světové války (1915 – 1918). Je to vášnivý projev jeho lásky k Rusku, výraz nezdolného přesvědčení v neutlumitelnou živnost ruského lidu a současně veliké uznání umělecké. 

,, Ne proto, že vlastního syna pro zradu na národu – (I. díl: Rež u Dubna); ne pro mučednickou smrt druhého syna – (II. díl: Varšavské tryzně); ale že nenajdou se na světě ty ohně, muka, jež padají do palčivých jisker a plamenů hranice, na níž dotrpěl slavný hejtman kozácký Taras Bulba (III. díl a závěr), složit jsem roku 1915 až 1918  turot rapsódii podle pověsti, sepsané N. V. Gogolem. “ (Janáček v dopise R. Veselému v říjnu 1924)

V nejtěžších okamžicích 1. světové války utíká se Janáček k geniálnímu dílu ruského národního slovesného umění,  Gogolově epopeji ze života záporožských kozáků a v postavě jejich atamana Tarase Bulby, který v boji proti dobyvačným Polákům v roce 1628 skončil hrdinskou smrtí, spatřuje živý symbol Slovanské síly a pravdy, nádherné vtělení budoucího vítězství.  Janáčkova orchestrální Rapsodie, dokončená po velikém tvůrčí úsilí v červáncích národního Osvobození, na Velký pátek (29. března) 1918, je proto nejen vrcholným projevem jeho rusofilství ale je nadto vášnivým vyznáním vlastence, prostoupené ho myšlenkou spravedlivého národního zápasu. Taras Bulba vystupuje tu jako čistý pravý hrdina jemuž život a růst Vlasti je nejvyšším osobním symbolem, boj rozhodnutím a víra v konečné vítězství mocnou záštitou. od této a ta Manovi morální pevnosti nemilosrdně se odděluje z rada pro ní ani otcovská Láska nezná odpuštění a přední nejstrašnější utrpení mi bledá. Proto také od myslil Janáček závěru je Rapsodie Tarasov osobnost tak úchvatnou slavnostní a velebnosti: vyrostla v jeho očích V monument víry, jako bylo tehdy – je i dnes – lidem Slovanského kmene tolik zapotřebí. 

První část díla je Janáčkem nadepsaná smrt  Andrijova. Zobrazuje historickou bitvu u Dubna, v níž Taras Bulba zabil vlastního syna, proběhnuvšího ho z lásky k dceři polského vojvody k nepřátelům. Druhá má název Smrt Ostapova. Ostap byl druhým synem Tarasovým. Poláci ho zajali a před otcovými očima popravili.  Třetí část – proroctví a smrt Tarase Bulby – líčí atamanovu tragickou smrt upálením na Polské hranici i jeho veliké vidění vítězného konce zápasu s nepřítelem a slavné budoucnosti ruského národa.

 Neobyčejná dramatičnost námětu nutila Janáčka k výrazně vášnivému, rozvíjejícímu se v široké gradaci od něžně vlnitého zvuku smyčců s překrásnými vložkami tichých sólových varhan po drtivé orchestrální pléno závěru s varhanami a zvony. 

Taras Bulba, Janáčkovo nejvýznamnější symfonické dílo je jednou z nejkrásnějších skladeb české orchestrální hudby. Je skvělým dokladem toho, jak český skladatel překonal nemoc své doby a vyrostl ve velikou, mravně čistou, umělecký vyrovnanou a citově planoucí osobnost.

Jaroslav Šeda